Dominik Beneš: Čert a Káča je o něčem mnohem hlubším, než lidé možná čekají

2. 9. 2026 / Aktuality
Opera Čert a Káča čerpá ze známého pohádkového příběhu Boženy Němcové. Jenže, co když je v inscenaci skryto něco daleko hlubšího? Jak mocná je hudba Antonína Dvořáka a proč nám humor pomáhá domoci se pravdy? Také o tom je rozhovor s Dominikem Benešem, režisérem opery Čert a Káča. Její premiéru uvede Moravské divadlo už v pátek 4. září.

 

Čert a Káča bývá označován za pohádkovou operu. Je podle Vás skutečně především pohádkou, nebo v ní vidíte i vážnější témata?

Čert a Káča je pohádková opera, ale rozhodně v ní je vážné téma – vlastně už od prvních taktů předehry. Čert totiž nepřichází původně kvůli Káče, ale kvůli Kněžně a Správci. Teprve náhodou potká Káču a rozvine se příběh Káči, který na nějakou dobu převezme hlavní prostor celé opery, protože se ta situace čertovi vymkne. Sám Marbuel přiznává, že si chtěl jen ztropit šprým a Káču zastrašit, ale zle se mu to vyplatilo... Pod tímto pohádkovým příběhem pořád běží důležitý příběh Kněžny.

Ve třetím jednání se dozvídáme o jejím snu o čertovi a o tom, co v ní tento zážitek vyvolal. Najednou se zastaví a začne se na svůj život a svou vládu dívat jinak. Uvědomí si vlastní odpovědnost a možnost něco změnit – nejen ve způsobu, jakým vládne, ale i v sobě. Vystoupí ze svého uzavřeného zámeckého světa a otevírá své srdce opravdovému lidskému životu. A právě v tom podle mě spočívá vážnější téma celé opery: člověk může procitnout, uvědomit si vlastní odpovědnost a rozhodnout se svou moc použít jinak.

Co Vás na Čertovi a Káče při prvním podrobnějším čtení libreta a partitury nejvíc překvapilo?

To, jak nádherná a zásadní je v opeře hudba a kolik toho vlastně říká za text. Vnímám v ní dovysvětlení některých situací, což v libretu vůbec nezazní nebo jen naznačením. Situace, které jsou v textu někdy až naivní, mají v hudbě mnohem větší hloubku, napětí a divadelnost. Při přípravě inscenace mi právě hudba řekla mnohem víc než samotný text.

Káča je výrazná, temperamentní a někdy pořádně neústupná postava. Jakou Káču chcete ukázat olomouckému publiku Vy?

Káču vnímám především jako obrovský zdroj energie celé inscenace a v příběhu jako protipól Kněžny. Je v ní humor, energie i lidovost. Je jednoduchá, přímočará, impulzivní, instinktivní a nemá moc zábran – říká, co má na jazyku, a jde si za tím, co chce. Má úplně obyčejné lidské touhy: chce tančit, chce ženicha, peníze a dům. A myslí si, že když to všechno bude mít, bude konečně šťastná. Je to velmi jednoduchá představa štěstí, která je ale vlastně strašně lidská. A právě proto mě baví, že se na konci Káča potká s Kněžnou. Kněžna pochopí, že opravdové štěstí je někde jinde, ale Káče její představu štěstí nebere – naopak jí na konci dá přesně to, po čem touží.

Jirka bývá vnímán jako typický pohádkový hrdina – odvážný, chytrý a spravedlivý. Je ale podle Vás jeho charakter složitější?

Mně se na Jirkovi líbí, že není jen pohádkovým hrdinou, který zachraňuje princeznu. Má jiný pohled na Kněžnu i na celou problematiku, která trápí vesnici – tedy na robotu. Vesničané si stěžují, nadávají, ale nikdo z nich nemá odvahu vystoupit z davu a něco změnit. Jirka je ten, který za ně dokáže mluvit a zároveň chápe, proč sami tu odvahu nemají.

Má ale také osobní zkušenost se Správcem a se zámkem, takže vidí některé věci zblízka a má větší možnost je ovlivnit. Není tedy žádný Superman. V naší inscenaci jsme navíc spojili postavu Správce s epizodní postavou Maršálka, takže tahle postava dostává větší prostor a můžeme lépe ukázat její vliv na Kněžnu a celý zámek. Právě díky tomu Jirka dokáže oddělit Kněžnu od moci, kterou kolem ní Správce vykonává. A v Kněžně intuitivně vidí především dobrou ženu, které věří. Je krásné, že jí důvěřuje dřív, než ona sama dokáže důvěřovat sobě. Tohle je důležité i obecně: když v člověku dokážeme vidět to dobré, můžeme mu tím pomoct, aby se sám změnil.

 Ve vaší inscenaci dostává větší prostor vztah Jirky a Kněžny. Proč jste se rozhodl právě pro tuto změnu a co příběhu přináší?

Není to milostný vztah v klasickém smyslu. Je to setkání dvou lidí z různých světů, které ovlivní především Kněžnu. Jirkova přítomnost je důležitým impulsem k tomu, aby začala svůj život i svou vládu vidět jinak. Všichni v životě potřebujeme někoho, díky komu dokážeme být lepšími lidmi. A právě tím se pohádkový příběh propojuje s vážnější lidskou rovinou celé opery.

Dvořákova opera pracuje s humorem, ale zároveň se v ní mluví o moci, nespravedlnosti nebo rozdílech mezi lidmi. Jak jste hledal rovnováhu mezi komedií a vážnější rovinou příběhu?

Humor do života patří a pomáhá nám překonat i vážné situace. Čertovi a Káče komická nadsázka zůstává. Zároveň rozvíjíme vážné téma, které může diváka přimět k zamyšlení. Ty dvě roviny se doplňují.

Pro interpretaci vážných postav je smysl pro humor a nadsázku důležitý. Když člověk nemá nadhled, může být vážná postava až zbytečně těžká nebo patetická. Humor naopak pomůže dostat se k pravdě.

Peklo je pro režiséra mimořádně vděčné prostředí. Jak bude vypadat to Vaše – jako strašidelné místo, komický svět, nebo úplně jinak?

Peklo zde není horor, ale magický svět. Je trochu bláznivé, ale zároveň v něm musí být cítit síla a temnota – ne strašidelná ale jako skutečná energie toho světa.

Zvlášť Lucifer a Marbuel jsou pro mě spíš démoni než čertíci. Je ale docela výzva zachovat jejich autoritu a démoničnost v situacích, které je někdy samy zesměšňují. Káča do jejich světa vstoupí a naruší jeho řád – a právě tím se ukážou i jejich slabé stránky. To je podle mě vtipné samo o sobě. Chci tedy zachovat komičnost těch situací, ale zároveň z nich nedělat směšné čerty.

Čert a Káča měla premiéru před více než 125 lety. Co podle Vás může tento příběh říct dnešnímu divákovi?

Myslím, že nám připomíná, že některé věci se za těch 125 let vůbec nezměnily. Změnilo se prostředí a společnost kolem nás, ale lidské touhy, slabosti a představy o štěstí jsou pořád stejné. Pořád hledáme štěstí v penězích, pohodlí nebo v tom, co si myslíme, že bychom měli mít. Pořád řešíme moc, nespravedlnost a to, jestli máme odvahu ozvat se, když se nám něco nelíbí. A právě proto mi ten příběh připadá živý. Neříká, jak žít, ale může nás přimět zamyslet se nad tím, kde sami hledáme štěstí a co jsme ochotni pro jeho dosažení udělat.

Kdybyste měl divákovi, který Čerta a Káču nikdy neviděl, jednou větou říct, proč má přijít právě na tuto inscenaci, co byste mu řekl?

Přijďte se pobavit, ale možná zjistíte, že Čert a Káča je nakonec o něčem mnohem hlubším, než jste čekali. Překvapí vás Dvořákova hudba a příběh vás může zasáhnout.