V čem může být člověku bojové umění přínosem?

No, tak v mém věku už je bojové umění spíš proti zdravému rozumu (smích). Ale udržuje mě v kondici, a to jak ve fyzické, tak i v psychické.

Fyzickou chápu. Můžete duševní kondici trochu vysvětlit?

Pracuji hodně s lidmi a s těmi musí být člověk pořád na pozoru (smích).

Jak se liší klasická rvačka na ulici třeba od bitky, která se hraje v divadle?

Zásadně. Samozřejmě, že ta rvačka v divadle je jenom jako. Na druhé straně ale musí být daleko propracovanější a promyšlenější, musí být v souladu s pojetím celé inscenace. Tak „pohledný“ boj na ulici neuvidíte. Realita násilí je totiž ve skutečnosti velmi nehezká. V inscenaci Zvoníka tedy musí být krásné nejenom kostýmy, ale i bitky.

A herci navíc nejsou profesionální bojovníci…

To určitě ne, takže i tomu se musí choreografie přizpůsobit. Na druhou stranu v Moravském divadle, konkrétně třeba představitel Quasimoda, má neuvěřitelnou pohyblivost. To mi dává při navrhování choreografie bojových scén větší možnosti.

Ve filmu můžou občas zaskočit za herce kaskadéři, ale v divadle ne. Jak moc je to omezující?

V tom je právě moje práce – nejen vymyslet choreografii boje, ale také naučit herce, aby ji dobře prováděli. Takže když víte jak, moc omezující to není.

Už se někdo zranil?

Tady ne, ale v minulosti se to stalo. A to bylo docela legrační, protože za toho zraněného herce pak musel zaskakovat jeden ze členů našeho týmu (smích).

Zmínil jste tým – takže tady nejste sám?

Rozhodně ne. Pracujeme v týmu, protože v jednom člověku by se takové velké inscenace zvládnout nedaly.

Choreografií už máte za sebou spoustu. V čem se liší?

Liší se v mnoha ohledech, ale to nejpodstatnější jsou lidé, kteří bojové scény hrají. To musíte brát v úvahu, jinak by choreografie nefungovala.

Vraťme se nakonec ještě k bezpečnosti bojových scén. Jak velké je pro herce riziko, že se zraní?

Jedním z mých hlavních úkolů je, aby to bylo všechno bezpečné. O to jde vlastně v prvé řadě. Takže riziko je minimální.

A kdy jste se naposledy zranil vy?

Tak to vím naprosto přesně – teď v pátek v Olomouci, když jsem vycházel z hotelu. Byla ledovka, holka na recepci mě ještě varovala, že to klouže, a než jsem se nadál, ležel jsem na zádech (smích).