Proč jste si vybrala ke zpracování Jenůfu?

Ve spolupráci s vedením Janáčkova festivalu jsme dospěli k rozhodnutí, že právě nejznámější, a z mého pohledu nejzásadnější, Janáčkovo dílo si zaslouží jiný náhled i skrze zapojení specifické komunity. Jenůfa v našem podání akcentuje ženská témata i proto, že na ni nahlížíme ženskou optikou inscenačního týmu. Nejspíš i na základě toho jsme se záhy rozhodli dílo uvádět pod jménem hlavní hrdinky jako svébytné osobnosti, místo toho abychom ji jen zařadili do rodinné konstelace jako „pastorkyňu“.

Zvolila jste s inscenačním týmem první verzi z roku 1904. Proč?

Na datum premiéry tak připadá stodvacetileté výročí od uvedení díla. V koncepci jsme tak symbolicky pracovali i s tím, jak se za tuto dobu změnil pohled na podobné rodinné konstelace, které jsou obsaženy v původním díle Gabriely Preissové. Zároveň také pracujeme s vědomím, kolik podobných příběhů se za toto období odehrálo.

Operu budete inscenovat optikou současného světa, jak samy uvádíte, „Světa, v němž bychom se neměli bát pojmenovávat tíživé situace a hledat pro ně východiska“.  Které situace se budete snažit interpretovat? Je podle vás možné najít „správnou odpověď“?

V době, kdy jsme rozhodli o titulu, se odehrálo několik incidentů, kdy matky spáchaly vraždu svých dětí a následně svoji. I proto jsme se rozhodli Jenůfu věnovat matkám, a to především matkám, které prošly poporodní depresí. Toto protnutí vnáší do naší inscenace určitou pravdivost, kterou Janáček tolik obdivoval a snažil se ji na jevišti naplnit. Jakkoliv jsou situace a témata, která do inscenace vkládáme, těžká a bolestná, věříme, že právě jejich přítomností ve veřejném prostoru jim otevíráme cestu k podchycení, pochopení.

Co konkrétně si přejete, aby dílo v divácích vyvolalo?

Takové přání já osobně nemám. Pracujeme a opečováváme dílo, které interpretujeme a naším přáním je využít co nejvíce jeho potenciál v souvislosti se světem, do kterého patříme, v němž žijeme a který spolutvoříme.