Za touhle taškařicí stojí prakticky stejný tým, jaký na jaře připravil Sluhu dvou pánů. Režisér Nikolaj Penev a kongeniální Roman Vencl, kterého sice titulky uvádějí "jen" jako herce, vklad je tu ale cítit když ne pořád, tedy aspoň celou dobu, kdy je Vencl na jevišti. Což není málo. Tvůrci sice tvrdili, že tohle je úplně jiný humor, pokus jim však moc nevyšel. Ze všeho nejvíc totiž U pokladny stál připomíná právě Sluhu dvou pánů. Je to určitě důstojná "dvojka", a pokud si divadlo myslí, že publiku to nebude vadit, proč ne.

V jakémsi déjà vu se divák znalý předchozího kusu ocitne hned na začátku, kdy představitel hlavní role Kryštofa Rozrucha Vojtěch Lipina válčí s klíštětem. Nápadně to připomíná bleší scény ze Sluhy. Když se potom v průběhu hry loví ještě moucha a v závěru klíštěcí tanec předvede i Vencl Truffaldino, pardon ředitel Pěna, říkám si, že tohle je trochu moc vykrádání sebe sama. Oprostím-li se od znalosti "jedničky", je všechno v pořádku, protože ty fóry jsou sice možná trochu přes kopírák, nejsou tu ale halabala, dávají smysl a zatraceně dobře fungují, což dokládají i salvy smíchu často prudérního premiérového publika. Kdo by ale čekal nějaký odkaz na legendární film s Vlastou Burianem, bude trochu zklamán. Sice se občas vynoří nějaká ta nesmrtelná hláška, většinou ale úplně na jiném místě a překvapivě nefunguje tolik jako skeče pánů Vencla a Lipiny, jednoznačných králů představení. Režisér Penev, mimochodem rodilý Bulhar a českou klasikou tolik nezatížený (či nepoznamenaný), nám tu předkládá jakousi novodobou grotesku na motivy (což je značná nadsázka) slavné komedie. Pokud je divák ochoten přijmout tuto optiku, baví se výborně. Vážného tu není nic, snad jen jakási bláznivě satirická obžaloba byrokracie, kteroužto myšlenku tvůrci dotáhli do absurdna mnohem více než jejich prvorepublikoví předchůdci. Scéna s přepážkami, mezi kterými se pohybuje bláznivý úředník Patočka v podání nové posily souboru Jana Ťoupalíka, patří k nejsilnějším momentům hry. S Venclem, coby svým nadřízeným ředitelem Pěnou a Rozruchem Lipinou, si výborně herecky rozumí a divák doslova chrochtá blahem, protože herecký koncert nemusí být jen mrazivý a dojemný, může i k slzám rozesmát, což se v tomhle případě daří, těmhle pánům to totiž opravdu hraje a ladí.

Na druhou stranu, je tu spousta zbytečností, které brzdí spád. Třeba paralelní příběh manželů Vomáčkových v podání Ivany Plíhalové a Jaroslava Krejčího. Ti podávají báječné výkony, ostatně Krejčího podivínští opilci jsou komediální jistotou pokaždé a Ivana Plíhalová si manželku-policajtku zahrála taktéž se zjevnou chutí. Jejich vstupy jsou sice vtipné a pobaví, příběh to však rozmělní a v ničem kromě narůstající stopáže ho to neposune. A takových míst by se našlo víc. Třeba scéna, v níž dvojice mladých milenců Heda a primář Marek (Lenka Kočišová a Petr Kubes) přejede na kole psa hrající inspicientce Iloně Bláhové, je jako vystřižená ze šestého (nebo devátého?) dílu Babovřesků. Proboha, tohle tam bylo proč? chce se zakřičet.

Naopak baví alkoholický pěvecký sbor Poslední naděje v podání pánů Nebenführa, Bartoně, Šárského a Bahníka. Spolu s výborně hrající živou kapelou (jedničku za tenhle nápad!) se stará o skoro kabaretní vsuvky a v závěrečné županové scéně u bazénu je prostě nemůžete nemilovat. Bláznivou kolekci postaviček doplňuje ještě Vendula Fialová coby nový objev ředitele Pěny. Po náročných rolích, v nichž mnohým vyrazila dech, se opět vrátila k hloupoučké blonďaté pipince a zdá se, že si v téhle roli ráda od těch tragédií na chvíli odpočine. Podobnou roli - Pěnovu dceru Hedu - si střihla i rozpustilá Lenka Kočišová. O hysterické duo manželka a její matka se výborně postaraly Vladimíra Včelná a Naděžda Chroboková-Tomicová. A nechybí ani Hedin nápadník primář Marek v podání Petra Kubese, který i s malým prostorem naložil nepřehlédnutelně. O výkonech pánů Vencla a Lipiny bylo řečeno výše a nezbývá než doplnit, že jsou oba tak výrazní a zároveň se z nich docela rychle vyvíjejí tak dominující osobnosti, že je skoro škoda s nimi plýtvat do "obyčejných" rolí. Kdyby si tihle dva otevřeli komediální kabaret v roce 1963, dnes by nejspíš patřili ke zlatému fondu. Přesvědčí o tom třeba závěrečnou scénou, v níž obě postavy prodělávají závěrečnou fázi klíšťové encefalitidy, projevující se těžkými halucinacemi. Tak se dělá legrace pro lidi, doprčic!

Inscenaci U pokladny stál by jistě slušel kratší sestřih. Vzhledem k tomu, že divadelní hra se na jevišti vyvíjí, třeba se ho dočkáme. Tenhle kousek by si ho zasloužil. Ale i tak patří určitě k tomu lepšímu, co se za poslední dobu v našem divadle urodilo.

Jan Procházka