Olomoucká činohra se jako špičkový umělecký soubor profilovala od roku 1931 a to díky uměleckému vedení Oldřicha Stibora, který usiloval o aktuální, průbojné a divácky účinné a působivé divadlo. Pravidelně spolupracoval s olomouckými překladateli, skladateli, kritiky a choreografy. V souboru působili např. J. Toman, V. Minaříková, J. Raušer, J. a F. Kurandovi, krátce i N. Gollová a M. Vášová. Během okupace se uváděla opět česká i světová klasika. Po válce se divadlo snažilo navázat na Stiborovu dramaturgii. Soubor byl posílen o celou řadu hereckých osobností, jakými byli např. J. Šmídová, V. Chramostová, K. Novák, J. Moučka nebo O. Velen.

Po roce 1948 se začaly uvádět tendenčně ideově akcentované schematizované hry s budovatelskou tematikou. Na repertoár se ve větší míře dostávaly inscenace sovětské provenience. Do souboru přicházejí další výrazné herecké osobnosti. Za zmínku stojí kupříkladu J. Bek, F. Paul, V. Fialová či F. Řehák. V letech 1951-53 zaznamenala činohra mimořádný vzestup, a to za vedení Jaromíra Pleskota ve spolupráci s dramaturgem E. Radokem. Do souboru přišli V. Bublíková, S. Budínová, B. Franková, B. Čáp, Z. Ornest nebo třeba I. Racek.

Silný a konsolidovaný soubor převzal v šéfovské úloze režisér Karel Jernek a po jeho odchodu Karel Novák. Novákovo období znamenalo pro soubor činohry druhý vrchol jeho poválečné historie. Inscenace si získaly pozornost na celostátní úrovni, což vyústilo odchodem K. Nováka do Prahy. Soubor vedený Jiřím Svobodou se musel stabilizovat novými posilami. Členy činohry se stali třeba J. Barášová, M. Hradská, H. Lančíková, V. Babka, V. Brtna, R. Máhrla, M. Rataj či A. Švehlík.  

Na tvorbě profilu olomoucké činohry se v dalších letech podíleli Jiří Fréhar, Jan Novák, a Karel Nováček. Herecký soubor prošel v sedmdesátých a osmdesátých letech řadou změn a vystřídalo se zde také několik dramaturgů. Základ souboru tvořili J. Barášová, M. Hradská, I. Koktová, H. Lančíková, V. Babka, J. Bartoň, V. Brtna, R. Máhrla, K. Novák, F. Řehák, Z. Vrablík a nově byli angažováni např. I. Plíhalová, N. Chroboková, J. Novák, J. Janěková, V. Bahník, V. Čech, Z. Dolanský, P. Hekela, M. Hruška, V. Mrva, R. Choc a další.

V polovině osmdesátých let vstupuje do olomoucké činohry Jan Burian, který porušil stereotyp obsazování rolí a soustředil se na rovné partnerství herce a režiséra. Mnohé inscenace pozvedly soubor nad úroveň regionální repertoárové scény. Po jeho ochodu se zásadně změnilo i personální obsazení souboru. Následující sezony byly ve znamení dramaturgického i inscenačního konzervatismu. Divácká krize po roce 1989 si přímo vynutila uvádění atraktivních titulů a divácky vděčných komedií. Naděje byly vkládány do Ivana Baladi, který se oprostil od líbivého repertoáru. Jeho spolupráce s univerzitou vedla k pozdějšímu vzniku studiové poloamatérské scény Hořící žirafy, v jejichž spojitosti můžeme poprvé slyšet jména jako D. Drábek či D. Král. Soubor byl posílen a mnohé talentované herce, ať už se jednalo o P. Juřicu, A. Jastrabana, D. Urbana, F. Čapku, E. Pacolákovou, P. Kubese nebo V. Včelnou. V novodobé historii se ve vedení činoherního souboru vystřídali Karel Nováček, Peter Gábor, Václav Klemens, Roman Groszmann a Michael Tarant. 

Od sezony 2016/2017 je uměleckým šéfem olomoucké činohry Roman Vencl a dramaturgyní Michaela Doleželová. Návštěvnost činoherních představení přesahuje v současné době 80 %, za což mohou nejenom vhodně vybírané divácké tituly kombinované s uváděním náročnějších inscenací včetně českých i světových premiér, ale také hostující režiséři, mezi které patří celá řada věhlasných jmen jako jsou M. Krobot, P. Khek, M. Pecko, J. Ryšánek Schmiedtová nebo D. Drábek. Soubor je navíc v posledních několika letech mimořádně stabilní, což umožňuje rozvíjet jeho schopnosti a kontinuálně pracovat na jeho uměleckém růstu. Mezi nedávné posily činoherního souboru patří například N. Tichánková, V. Nováková, K. Herz, D. Klevetová, J. Ťoupalík, L. Červenka, M. Pešl, J. Posníková, P. Vaněk, R. Julinová a Z. Julina.