Heda Gablerová vznikla před více než 130 lety. Čím je podle vás zajímavá pro dnešního diváka?

Heda Gablerová je divadelní text, který je podle mnoha názorů napsaný velmi dobře. A že je to pravda, dokládá i jeho popularita a inscenační tradice.  Objevují se názory, že Heda Gablerová je něco jako Hamlet v sukni.

V čem popularita Hedy Gablerové spočívá?

Je to příběh ženy, která bojuje za svoje právo – právo existovat, právo žít podle vlastních představ. A tyhle touhy máme všichni a stále. Všichni chceme být akceptovaní. Proto si myslím, že Heda může být přitažlivá i pro dnešní diváky a divačky.

Je vám Heda sympatická?

Je mi nesmírně sympatická. Dělá věci, které považuje za důležité, bojuje. Samozřejmě, stejně jako každý člověk i ona dělá chyby. Kdo v životě nechyboval, ať hodí kamenem… To, že se nevzdává, je mi velmi sympatické. Bojuje, dokud to jde.

Velkou roli v životě Hedy hrají muži. Je to tak?

Heda žije v patriarchátu, stejně jako my. Takže ano, jejich vliv tam je a je takový, jaký všichni známe ze současného života.

Dokážete přemýšlet jako žena?

Ne. Nikdy jsem ženou nebyl, neprocházel jsem se v noci po parku v ženských šatech. Nevím, jaké je to být ženou, a netroufám si za ženy hovořit. Nikdy jsem nebyl ani příslušníkem jiné, řekněme, menšiny, ať už sociální nebo genderové. Snažím se být ale empatický. Přemýšlím hlavně o společnosti, ve které Heda žije. Tu znám. Také ji vytvářím…

Je to vaše čtvrtá spolupráce s Moravským divadlem. V čem je tentokrát jiná?

Myslím si, že ze všech čtyř spoluprací bude tahle nejvíce činoherní, možná i nejtradičnější. Ty předchozí byly jiné. Například Kytice byla výrazně fyzická a pohybová, v Dickensovi byly loutky…

Má Heda Gablerová svého typického diváka?

Nerad bych ji takhle vymezoval. Je to klasická činohra a jsme v činoherním divadle. Samozřejmě je to inscenace určená spíše dospělejšímu divákovi, není to úplně jako Kytice. Myslím si ale, že příběh Hedy Gablerové může promluvit ke každému.

S jakou otázkou by měl divák od Hedy Gablerové odcházet?

Jsem zastáncem divadla, které by mělo komunikovat se svým publikem. Říkám, že odpočívat bychom měli chodit hlavně do sauny, ne do divadla.

Mám rád, když představení končí dvěma možnými otázkami nebo konstatováními. Když si divačka nebo divák po představení řekne: „Je dobře, že to takhle ve skutečném životě není.“ Anebo naopak: „Je škoda, že to takhle ve skutečném životě není.“

Která z těch dvou možností to bude, nechám na publiku.