Původní podtitul naší inscenace zněl „tragédie mstitele, který se neměl k činu“. Vnímáte Hamleta jako váhavého hrdinu? Pokud ano, v čem spatřujete důvod této jeho váhavosti či otálení?

Já si vůbec nemyslím, že Hamletovo váhání je projevem slabosti. Právě naopak. Jeho schopnost pochybovat o Claudiově vině, dokud o ní nedostane přesvědčivé důkazy, je spíše projevem síly. Právě tím, že o své pomstě přemýšlí, vyděluje se Hamlet od běžného mstitele známého z konvence tragédií msty. Hamlet nejdřív váhá, protože si není jist, že mu Duch jeho otce řekl pravdu. Potřebuje si ověřit, zda jeho otec, král Hamlet, byl skutečně zavražděn svým vlastním bratrem Claudiem. Proto se rozhodne zinscenovat „hru ve hře“, která je vlastně rekonstrukcí zločinu. Když Claudius vidí přesnou nápodobu vraždy krále Hamleta, vstane, přeruší hru a odejde krajně rozezlen. Pro Hamleta je to důkaz Claudiovy viny, Claudius zase získá informaci, že Hamlet o jeho zločinu ví. Vzápětí následuje scéna, kdy Hamlet má možnost svou pomstu vykonat, ale znovu váhá. Tentokrát proto, že vidí Claudia, jak se modlí. Claudius skutečně klečí, se sepjatýma rukama vzhlíží k nebi, ale Hamlet neslyší, co Claudius říká nám divákům: nemůže se modlit, protože jeho zločiny jsou příliš strašné a jeho slova k nebi nedoletí. Hamlet odloží svou pomstu na vhodnější chvíli ze strachu, že Bůh Claudiovu modlitbu vyslyší, odpustí mu a že Hamlet nakonec potká vraha svého otce v nebi. Jeho váhání opět není projevem slabosti, spíše jde o tragické nedorozumění. Nebýt tohoto nedorozumění, skončila by hra v půlce a svět by byl připraven o tragédii jménem Hamlet. To Shakespeare naštěstí nedopustil.

Měl jste určitě možnost vidět různé divadelní či filmové adaptace Hamleta. Jsou ve hře některé scény či situace, které režiséři běžně škrtají či vypouštějí? Viděl jste adaptaci, která by se vyloženě vymezovala vůči původnímu textu?

Ano, viděl jsem hodně Hamletů a je pravda, že s texem této hry se zachází různě. Škrty jsou nutné téměř vždycky, protože žijeme v jiném čase než Shakespearovi současníci, ale velmi záleží na tom, s jakou odpovědností se k nim přistupuje. Škrt jediné repliky může významným způsobem ovlivnit celkové vyznění hry. Někdy se škrtá úvodní scéna hry na elsinorských hradbách a začíná se až druhou scénou, to znamená inaugurační řečí krále Claudia, který po smrti svého bratra nastoupí na trůn. Někdy se zase v samém závěru hry škrtá závěrečná řeč Fortinbrase a tragédie končí smrtí Hamleta. Takové škrty razantně proměňují význam hry a vždycky je třeba dobře a přesně vědět, co takové škrty obnášejí. Viděl jsem i inscenace, které se záměrně vymezovaly proti textu Hamleta. Jednou takovou inscenací byl například Hamlet Vladimíra Morávka v královéhradeckém Klicperově divadle.  

V roce 2011 vznikl film Anonym, který spekuloval nad tím, zda William Shakespeare skutečně je autorem všech těch světoznámých komedií a tragédií. Co říkáte podobným konspiračním teoriím?

Já jsem film Anonym zhlédl s radostí, ale musím říct, že bohužel lže. Negramotný Shakespeare, který se neumí podepsat?! To je přece zjevná lež, protože právě ty podpisy jsou jediné, co se zachovalo. Shakespeare chodil do stratfordské školy, takže nejen že uměl číst a psát, on také překládal Vergilia a Ovidia. Dokud nebude existovat důkaz, pak si stojím za tím, že Shakespearovy hry napsal Shakespeare a ne hrabě z Oxfordu. Ale je to zajímavý problém a zajímá mě, proč vznikl. Nepodceňuji ho a nezlehčuji, ale pro mě coby překladatele je hlavně důležité, že Hamlet nebo Sonety existují. Ne, že by jméno autora bylo nepodstatné, ale na významu díla to nic nemění.

Když ještě zůstaneme u filmu - znáte film Buze Luhrmanna Romeo a Julie, který se odehrává v současnosti, a místo kordů v něm na sebe hrdinové míří pistolemi? Jak hodnotíte tyto snahy přenést Shakespeara do moderní doby k současnému divákovi?

S pistolemi místo kordů nemám nejmenší problém. Vždy jde jen o to, zda jsou takové postupy funkční. Pokud je to režisérský gag, který nemá jasně čitelný divadelní smysl, je to samoúčelné a zbytečné.  Rozhoduje nakonec divadelní kvalita představení. A s tou bezprostředně souvisí divadelní řeč. Na zásahy do Shakespearovy básnické a divadelní řeči jsem daleko citlivější, než na případnou modernizaci kostýmů nebo jiných divadelních znaků.  

David Krestaoddělení komunikaceMoravské divadlo Olomouc