Opravdu jste neměla řeč při předávání cen připravenou?

Neměla (smích). Jen jsem si v hlavě tak nějak srovnala, na koho bych určitě nechtěla zapomenout, kdyby to náhodou vyšlo. Ale žádný proslov jsem si nepsala. Chtěla jsem se nechat vést okamžikem a říct to, co v tu chvíli budu opravdu cítit.

Kam si cenu umístíte?

Pan ředitel mě poprosil, jestli bych Thálii na nějakou dobu nepropůjčila do čestné vitríny ve foyeru Moravského divadla Olomouc. A mně to přijde hezké, protože Evita je týmová práce a podílela se na ní spousta lidí. I když tu cenu přebírám já, vím, kolik lidí za Evitou stojí.

Na co jste myslela, když jste šla na jeviště?

Na nic (smích)! Absolutní blackout. Slyšela jsem svoje jméno, ale vůbec jsem nedokázala uvěřit vlastním uším. Úplně mě zaplavily emoce a nebyla jsem schopná pořádně přemýšlet. V tu chvíli jsem se jen snažila pochopit, že se to opravdu děje.

Jak zněla první zpráva, kterou jste ten večer poslala?

To bych vám lhala, kdybych tvrdila, že si ji pamatuju (smích). Byl to takový uragán emocí, gratulací a zpráv, že vůbec nevím, co jsem komu napsala jako první. Navíc jsem měla své povinnosti a hrála představení, takže se ke všem zprávám dostávám postupně až teď. Ale jedno vím jistě – byla jsem nesmírně šťastná a dojatá. Když vidím, kolik lidí mi drželo palce a jakou radost se mnou mají, uvědomuju si, jak moc pro mě jejich podpora znamená. Ten večer vlastně nebyl jen o jedné ceně, ale i o všech těch lidech kolem mě.

Thálie je vrchol. Co teď?

Já doufám, že start! Protože jestli je tohle vrchol, tak už mě čeká jen cesta dolů, a tam se mi zatím vůbec nechce (smích). Je to nádherný okamžik, na který nikdy nezapomenu, ale rozhodně nechci usnout na vavřínech. Těším se na to, co přijde. Na role, které mě třeba překvapí, na věci, které jsem ještě nezkusila, i na chvíle, kdy budu muset znovu pořádně zabrat. Protože právě to mě na téhle práci baví – že člověk nikdy nemá hotovo.

Všimla jste si, že se Natálie a Thálie rýmují?

Všimla, ale až když mě na to upozornili kolegové. A ti si to samozřejmě nemohli nechat pro sebe a hned začali přidávat vlastní komentáře. Nakonec z toho vznikla hláška, že Thálie přece nemůže patřit nikomu jinému než Natálii (smích). Takže myslím, že o vtípky na tohle téma budu mít v divadle ještě dlouho postaráno (smích).